Třetí den ty snídaně už lezou krkem. Parodie na toastový chléb nechutná už ani opečená v topinkovači. Ten navíc neskutečně dlouho peče, takže stejně z té bílé hmoty nestačí vytvořit křupavou pochoutku. Čekal jsem, že v zemi vyhlášených steaků to budou s masem umět na všechny způsoby, jenže jim asi chybí čeští řezníci – na tácu je pouze jeden druh šunky absolutně bez chuti. Marmelády jsou sice fajn, ale… Dávám si proto kukuřičné lupínky s jogurtovým mlékem. „Honzí, na to se už nedá ani koukat,“ stěžuje si Zdeněk Pitel starší. „Hele, zítra udělám vajíčka, abychom se trochu najedli, co říkáš?“ Zdendovo slib beru a už v sobotu ráno se těším na to nedělní. Teď mi ani nebude vadit, že ta míchaná vajíčka budou, jako tradičně přesolená – hlavně že budou.
Druhou nepříjemností je to, že náš největší člen týmu – a to jak srdcem, tak i tělem, Bertík Friedrich, otec závodníka Roberta, leží s horečkou a se zimnicí pod peřinou. Vypadá to na úpal nebo úžeh, protože se den před tím Bertík zle spálil na sluníčku, které tady, na úpatí And, řádně připaluje. Necháváme ho tedy svému osudu, ale protože jsme kamarádi, připravili jsme mu k posteli zásobu tekutin – lahve cervezy značky Corona. Vyrazili jsme do paddocku.
Když to chcípne
Práce nás čekalo dost. Závodníci vyrazili s jedním autem na seznamovačku s testy, zbytek týmu dokončoval přípravu motorek a kompletoval nářadí. Zdeněk Pitel starší, Míra Havel a Jarda Kalný starší jen tři hodiny mazali vzduchové filtry. Marek Vincik s fotoaparáty pobíhal po paddocku a „hledal dobré světlo“. Já jsem po zpracování rozhlasových příspěvků sedl na najížděcí Sherco Jardy Kalného a jel jsem poznávat krásy a jedinečnosti San Juanu. Chtěl jsem si fotit ta úžasná stará auta, náklaďáky, místní jak na každém druhém roku ulice grilují…
Veškeré plány však vzali za své za pouhou půl hodinu. Zrovna, když jsem zastavil u jedné čerpací stanice, která byla po smrti asi pár desítek let, ale stále tam stály polorozpadlé výdejní stojany, vraky aut ze šedesátých a sedmdesátých let a vše hlídal toulavý pes zajímavě namíchané rasy s výraznými prvky šarpeje, stalo se to. Sherco nestartovalo. Baterka v čudu…
Jelikož se mi to samotnému nepodařilo roztlačit, volal jsem o pomoc. Za cca půl hodiny se u mě sjel celý tým. Motorku jsme zkoušeli roztáhnout za autem, ale ta ani neškytla. Takže následovala varianta 2 – odjet do paddocku a vzít baterii ze závodního stroje. Podařilo se, ale celá tahle story nás stála skoro tři hodiny času, takže z poznávání krás Argentinského severozápadu nebylo nic.
Zahajovací ceremoniál
V sedm večer nás čekal zahajovací ceremoniál. V centru San Juanu, u budovy zdejšího divadla, které jsme něžně pojmenovali zkorodovaná krychle, se do dlouhého průvodu sešikovali stovky lidí z nejrůznějších koutů světa, včetně výpravy Slovenska, kterou tvoří dva Češi a jeden Maďar… Ale průvod to byl vskutku impozantní. Naše výprava se sice neztratila, ale nikdo nedokázal překonat průvod domácího týmu Argentiny, kteří celé to defilé uzavírali – bylo to monstrózní. Škoda jen, že mnohé z nás, včetně mě, přemáhala silná únava. Prudké sluníčko, společně s teplotami přesahující 30°C, v kombinaci s neustálým pohybem, stresem a také časovým posunem, si vybírá svoji daň. Sotva se držím na nohou a o moc lépe na tom nejsou ani ostatní. Spát jdeme brzy a já těším, co nám přinese neděle – třeba dobrou snídani.
Nedělní přejímky
Ráno přišlo velké zklamání – snídaně od Zdeňka se nekonala. Nekoupil vejce a tak nás čekala opět to fádní snídaňové menu. Člověka už vlastně ani nějak netěší, že vedle něj snídá mistr světa Andrea Verona, nebo loňští držitelé Stříbrné vázy. Prostě zase kukuřičné lupínky s jogurtovým mlékem, parodie na toastový chléb… Zdeněk slíbil, že prý zítra!
Celé dopoledne pak bylo ve znamení přejímek. Nutno říci, že celková organizace je na vysoké úrovni. Vše klape jako na drátkách od možnosti focení závodníků na závodní rampě přes systém administrativních přejímek, které zajišťuje necelá desítka pořadatelů, konče přípravou a zabezpečením Parc fermé na cílové rovince závodního okruhu. Navíc všichni organizátoři jsou velice ochotní a příjemní. Hned se tu člověk cítí lépe.
Naši tři borci absolvovali přejímky bez sebemenších problémů a hned po nich vyrazili ještě na prohlídku posledního testu, který je plánován na pátek. Já, společně s Markem Vincikem, Jardou a Zdendou staršími a Mírou Havlem jsme vyrazili na obhlídku testů, aby věděli, kam mohou najíždět. Některé testy jsou totiž vzdálené přes 60 km od Paddocku, takže jsme měli co dělat. Dva enduro testy se odehrávají v těsné blízkosti přehrady v horách, které se na první pohled zdají pěkné, ale kluci z nich nadšení nejsou. Naopak se jim líbí testy prvního a druhého dne, které ale zase na první pohled nejsou nějak vábné. Uvidíme, co budou říkat po prvním průjezdu.
Nakupování
Zajít do obchodu, to vydá na jednu velkou samostatnou kapitolu. Nakupování v malých krámcích je docela legrace, prodejci jsou ochotní, snaží se komunikovat, vysvětlovat. Supermarkety je ale jiný svět. Hlavně u pokladen. Obrovské fronty, nikdo nespěchá, desetkrát kontrolují zboží… Prostě opruz.
Těšíme se na start. Pondělí 8:11 startují Jarda Kalný a Zdeněk Pitel a minutu po nich Robert Friedrich. Držte palce!